NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední desku amerických EMERY „..In Shallow Seas We Sail“ mohu s jistotou zařadit mezi nahrávky stylu post-hardcore / emo, které rozhodně stojí za poslech. Zpočátku jsem měl menší problém se vyrovnat s velkou porcí melodických vokálů, sborů a dvojhlasů, ale následně jsem se dopracoval ke zjištění, že se jedná o kvalitní materiál, který s opakovanými poslechy baví víc a víc. EMERY se snaží svoji verzi melodického rocku udělat maximálně pestrou, vylepšovat každý takt a celkový výsledek dotáhnout do detailů. Ve většině skladeb střídají dvě tváře. Jednu tvrdší, více hardcore a druhou melodičtější, přívětivější, která se k jejich textům, zabývajícím se milostnou tragédií, více hodí. Pravda je, že v některých kusech („The Poor And The Prevalent“) zpěv i kytary operují v tak vysokých tónech, že celkový dojem se stává mírně řečeno přeexponovaný, ale na druhou stranu jsou EMERY v rámci stylu rozeznatelní, jistí si sami sebou, produkují zajímavé postupy a melodie. Předchozí desky se blížily spíše ke studentskému punku, než k nějaké moderně, ale čas ukázal kvality této pětky ze Seattlu a EMERY se v současnosti mohou měřit s velkými jmény svého stylu. Proti kolegům BILLY TALENT nebo THE USED jsou ale tvrdší, zajímavější a uvěřitelnější. Ty nejlepší skladby „Butcher´s Mouth“, „Churches And Serial Killers“, „A Sin To Hold On To“ nebo hitovku „The Smile, The Face“ nacházíme kupodivu až v polovině tohoto povedeného alba, které překvapivě moc oddechových nebo zbytečných pasáží nenabízí.
7,5 / 10
We Do What We Want (2011)
...In Shallow Seas We Sail (2009)
I'm Only a Man (2007)
The Question (2005)
The Weak's End (2004)
Hm, o téhle kapele jsem nikdy neslyšel. Po poslechu jsem poměrně dost překvapenej - hlavně tím, jak se mi to líbí. To si obstarám.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.