OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední desku amerických EMERY „..In Shallow Seas We Sail“ mohu s jistotou zařadit mezi nahrávky stylu post-hardcore / emo, které rozhodně stojí za poslech. Zpočátku jsem měl menší problém se vyrovnat s velkou porcí melodických vokálů, sborů a dvojhlasů, ale následně jsem se dopracoval ke zjištění, že se jedná o kvalitní materiál, který s opakovanými poslechy baví víc a víc. EMERY se snaží svoji verzi melodického rocku udělat maximálně pestrou, vylepšovat každý takt a celkový výsledek dotáhnout do detailů. Ve většině skladeb střídají dvě tváře. Jednu tvrdší, více hardcore a druhou melodičtější, přívětivější, která se k jejich textům, zabývajícím se milostnou tragédií, více hodí. Pravda je, že v některých kusech („The Poor And The Prevalent“) zpěv i kytary operují v tak vysokých tónech, že celkový dojem se stává mírně řečeno přeexponovaný, ale na druhou stranu jsou EMERY v rámci stylu rozeznatelní, jistí si sami sebou, produkují zajímavé postupy a melodie. Předchozí desky se blížily spíše ke studentskému punku, než k nějaké moderně, ale čas ukázal kvality této pětky ze Seattlu a EMERY se v současnosti mohou měřit s velkými jmény svého stylu. Proti kolegům BILLY TALENT nebo THE USED jsou ale tvrdší, zajímavější a uvěřitelnější. Ty nejlepší skladby „Butcher´s Mouth“, „Churches And Serial Killers“, „A Sin To Hold On To“ nebo hitovku „The Smile, The Face“ nacházíme kupodivu až v polovině tohoto povedeného alba, které překvapivě moc oddechových nebo zbytečných pasáží nenabízí.
7,5 / 10
We Do What We Want (2011)
...In Shallow Seas We Sail (2009)
I'm Only a Man (2007)
The Question (2005)
The Weak's End (2004)
Hm, o téhle kapele jsem nikdy neslyšel. Po poslechu jsem poměrně dost překvapenej - hlavně tím, jak se mi to líbí. To si obstarám.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.